Kanárek seděl ve své kleci na balkóně a celkem se nudil. Najednou odkudsi přiletěl brabčák a usadil se na kleci.

"Leť pryč, táhni od tud! Jak se opovažuješ sedat na moji klec! Nesnáším vrabce. Nenávidím je!", začal hned nadávat kanárek.

Brabčák nebyl z těch, kdo hned odfrčí, když mu řeknete "Táhni!". Sletěl z klece na stoleček, aby se kanárek tolik nečílil, naklonil hlavičku na stranu a prohlížel si chvilku kanárka.

"A proč?", zeptal se potom. "Pročpak nenávidíš brabce?", přihopkal trochu blíž.

"Jsou zbytečně moc chytří a přitom se pořád na něco ptají", pronesl kanárek kousavým tónem. "A přitom nevědí nic o životě v kleci. A hlavně, létají si po svobodě a dělají si co chtějí. Pořád mi to připomíná, že žiju v zajetí. Proto je nemám rád.", vysvětli už trochu smířlivějším tónem.

"Ale to se přece dá řešit!", zajásal brabčák. "Podívej, petlička na kleci je lehká, zvenku ji snadno nadzvednu. Kdyby si se trochu snažil, dokázal by si to sám i zevnitř."

Kanárek chvíli mlčel. Co už se natrápil s těmi nechápavými vrabci. Potom začal pomalu vysvětlovat. "Klec má i svoje výhody, abys věděl. Dostávám každý den dobré jídlo, vody mám dostatek. Když prší, lidé mě zanesou dovnitř. Když je hezky vynesou mě ven. Když ty mrzneš v lednu, já si sedím pěkně v teple. A hlavně, když jde kolem kočka, jenom se jí směju. Dokud jsem v kleci nemůže mě sežrat. Už to ani nezkouší, dávno to vzdala. Nemusím pro to všechno skoro nic dělat. Stačí občas zazpívat a to je pro mě radost. Ale hlavně, musím zůstat tady v kleci."

Teď zase mlčel brabčák, což se nestává často. Dobré jídlo každý den? Teplé místečko v zimě? Kočka už to ani nezkouší? To vůbec neznělo špatně. Ale zůstat celý život v kleci? To je vysoká cena. A tak nakonec brabčák odletěl po svých a kanárek zůstal ve své kleci.

 

I my lidé se dělíme na kanárky a brabčáky. Jedni touží po bezpečné klícce a druzí po svobodě. A někdy se sami nemůžeme rozhodnout, co z toho je nám milejší. Je to logické, protože obojí má výhody i nevýhody. Je ale škoda, že si nerozumíme.

Ti, kteří touží po svobodě nedokážou nikdy pochopit ty, kdo dávají přednost kleci. I když jim někdy docela závidí to teplíčko a bezpečí.

A ti, kdo sedí v kleci, nesnesou pohled na někoho, kdo si létá po svobodě. Připomíná jim to jediné, co jim v životě chybí. A tak by nejraději viděli v kleci i všechny ostatní.

A přitom by stačilo si nezávidět, a každý by dostal co chce.

Mám ráda vodu. Voda je živel a proto ji mám ráda. Mám ji ráda i přesto, že je to nebezpečný živel. Voda je nutná k životu. Když je jí moc na nesprávných místech, je s životem neslučitelná. Voda je vzácná, přesto jsou chvíle, kdy může i zabíjet. Když vstoupím do její říše, musím před ní mít respekt, musím ji poslouchat, protože je mocnější než já. Nebojím se jí, nic jí nevyčítám, mám před ní respekt. A to i přes nedávnou tragickou událost, která se mě stále hluboce dotýká a nemůžu na ni zapomenout. A tak píšu toto krátké vyznání Vodě, té, která dokáže pohladit mé tělo, přesto stačí málo a život vyhasne.
Plavat jsem se naučila o prázdninách po první třídě právě v té Vodě, která se někomu teď zdá být krutá. Pamatuji se na babičku s vnučkou, které si mě, coby neblahým způsobem plaveckého výcviku vodou zrazenou holčičku, vzaly mezi sebe a trpělivě mi vysvětlovaly, co mám dělat. Hlavně dýchat, pravidelně, klidně, prožívat tempa, vnímat souhru pohybu a dechu, nelekat se, nebláznit a vydržet plavat dál a dál. Ke konci prázdnin jsem už přeplavala tam i zpět několikrát za sebou. Klidná plavba v lůně přírody a tak blízko lesa s báječnými borůvkami. Prostě koncert.
Nechci, aby lidé zanevřeli na vodu jen pro její bezedné hlubiny. Chtěla bych, abychom ji uměli ctít a mít před ní ne strach, ale bázeň. Tak i já se chci vracet k té vodě i s tichou vzpomínkou a s pocitem, že si dušička vybrala tiché a klidné místo, tak tiché, jako byla sama. A toto vlastně píšu proto, že mě přepadl nutkavý pocit něco takového napsat. Vypsat se ze všeho, protože psaní mi vždy pomáhalo v těžkých chvílích. Vykřičet do světa, že některé věci už se nedají odestát, ale my musíme žít dál, protože máme pro koho. A tak volám: Čest Vodě! Čest jedné velké duši uvězněné v malém těle!

Vlaďka Blahoutová, Blahoutova.V(zavinac)seznam.cz

Uklízečka mi odemyká pokoj - zvenku je na dveřích jen koule. Táta spí s hlavou sklopenou, vypadá hrozně vyčerpaně. Pohladím ho jemně po ruce, aby se nelekl. Chvilku mu trvá, než mě pozná. Nakonec se usměje – zaplať pánbůh.

Před půl rokem jsem ho ještě zvládla vytáhnout na Lipno, kde trávil nejeden večer a čekal na vhodný západ slunce, aby cvakl foťákem. Zaparkovala jsem přímo u vody, ťukli jsme si na zdraví s plastovými hrnečky a táta mi ukazoval, jak mám nastavit clonu. Byl šťastný, když mě pozoroval, jak se válím v trávě a hopsám po pláži, abych zachytila co nejlepší moment.
Dneska mu dělá potíž, aby i s brýlemi viděl některou z mých fotek a vůbec, aby udržel zrak na mých očích. Zvedají ho čtyři sestřičky a jemu  je trapně, připadá si zbytečný. Jeho milované Lipno visí
na protější zdi pokoje v důchoďáku  a je pro něj stejně vzdálené a rozmazané jako naděje na lepší
a plnohodnotnější život.

Vydrželi jsme si povídat půl hodiny. Byla to spíš mimoslovní komunikace, protože už mu téměř rozumět není a tak zachycuji jen pohled očí a naše pocity. Doma jsem si otevřela lahev Proseca, hodila nohy na stůl a vzpomněla na slova Buddhy: „Nepřemýšlej o budoucnosti, neočekávej.
Protože nic se nikdy nevyplní tak, jak sis to představoval. A když už o něčem musíš přemýšlet, přemýšlej nad nejistou hodinou své smrti.“
Vždycky jsem se jí bála. Nejprve jako malá, když mi došlo, že rodiče, moji bohové, umřou dříve než já a tak jsem si přála, abychom byli nesmrtelní, nebo alespoň odešli ve stejný čas. Pak jako matka, když jsem přestala dělat riskantní sporty, abych tu nezanechala děti samotné. Teď se vracím zpět do dětsví a znovu mi dochází, že přijde čas, kdy mi s focením táta už neporadí a že ten bramborový salát budu jednou na Vánoce míchat sama. Je to okamžik, kdy se ve mně velice snoubí dospělý s dítětem.

Královno Smrti, Madame la mort….
Tebe se bojíme, tebe nenávidíme, tebe potřebujeme. Po tobě toužíme, když už nemůžeme dál. Žádám tě tedy s veškerou pokorou a úctou. Rozhodni ve správný čas a buď milosrdná. Jen nám dovol být natolik vnímavými, abychom ten okamžik poznali a stihli dát poslední Sbohem těm, kteří odcházejí, aby byli znovu s bohem…….

Moc ráda přidávám další (po dvouleté odmlce) příběh od sobice Aurelien. Její příběhy vás doufám přinutí k zamyšlení a uvědomění, stejně jako mě, nebo někomu třeba i pomohou. Snad se budeme do budoucna moct těšit na další.... (jeden už mám v zásobě ;)


Dotek vůně

Neskutečně mě odrazuje, když jdu po ulici, jen míjím muže nebo ženu, ale jejich voňavka jde ještě kilometr za nimi. Nosní dírky se mi stáhnou, otáčím hlavou a automaticky vyhledávám příjemnější aroma.
Schováváme se za make-up, hipsterský vous a parfém… Ale to ráno, když se probudíme vedle sebe takoví jací jsme, je leckdy překvapující.
Měla jsem svou masku. Schovávala svou přirozenost za make–up, parfém, krásné šaty a hlavně držela jazyk za zuby, protože byl dost ostrý a často střílel dřív než mířil. Měla jsem strach, že mu nebudu vonět taková jaká jsem.
Make-up vydržel. Ten vydrží věčně, nebo se nanese znovu. Ale jazyk to nevydržel……
Časem mi přestalo vonět jeho mluvení, jeho mlčení, jeho vůně, pach….
Myslela jsem si, že kdybych změnila parfém, pomůže to.
Dokonalý parfém= dokonalý partner.
Vše se zdálo u konce a tak nebylo potřeba přetvařovat se, hrát hry, mít masky….
Vždyť už je to jedno. Proč se budu schovávat? A v tomhle zvláštním bodě jsme našli sebe, uvědomili si, jak jsme potlačovali svou přirozenost a také své sny v domnění, že to děláme pro dobro a kvalitu vztahu, a tak jsme se nemohli skutečně cítit.
Opona spadla, okna se otevřela. Do života zavál svěží nový vítr a já se zhluboka nadechla.
Uviděla ho v plné kráse a síle. Ocenila jeho mluvení, mlčení, trpělivost s mým ostrým jazykem.
Miluji jeho vůni.
Neskutečně mě uklidňuje, když není doma a já přičichnu k jeho košili. Zmuchlám jí, sunu pod hlavu a mám pocit, jako by tu byl se mnou.
Neskutečně mě vzrušuje, když se vrátí ze štípání dříví a já voním k jeho zpocenému tělu. Žádný luxusní parfém, ale prostě jen on. On je ten Boss, Fahrenheit, Calvin Klein…MUŽ

Může se ale stát, že sundáte masky, smyjete parfém, zkrátíte vous a zůstanete sami. Někdy jsou vůně tak odlišné, že je prostě nejde smíchat dohromady. Jak mi říkala babička - na každý hrneček je ta správná puklička. Vzpomněla jsem si na to nedávno. Rozbila jsem pokličku od čajové konvice. Slepit už nešla, byla napadrť. Snažila jsem se na ní napasovat jinou - nešlo to. A tak jsem konvici nechala bez poklopu. Otevřenou, připravenou do ní vlít nový čaj a nechat ho rozvonět po domě. Až se ty bylinky rozvoní a jejich aroma bude volně a přirozeně vycházet z konvice, přijde někdo, koho bude ta vůně neskutečně vábit. Usedne, přivoní, ochutná a zůstane napořád…….

O vyhánění ďábla čertem aneb Polámal se mraveneček

Většina z nás zná a každý asi správně chápe úsloví o vyhánění čerta ďáblem - znamená to vynakládat marné úsilí o neúčelnou změnu. Čert i ďábel jsou oba pekelníci a dost možná je ďábel horší čerta, takže změna je při nejlepším nijaká. A vynaložené úsilí je vždy nějaké, takže k každém případě je to ztráta. Přijde mi to podobné i s homeopatií.

Tento web využívá pro svoji funkci cookies. Dalším používáním webu s jejich využitím souhlasíte. Další informace a pravidla jsou uvedeny zde. Informace o ochraně osobních údajů jsou uvedeny zde.

Provozovatel systému ani redakce nenese žádnou zodpovědnost za články, obsah článků, komentářů ke článkům a diskuse ve Fóru, které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce či provozovatele.
Odpovědnost za obsah příspěvků nesou vždy jejich autoři.